NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako v několika minulých ročnících našeho oblíbeného festivalu se i letos hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při prvním dnu Brutal Assaultu.
Za stylovou oslavu 15. let od vydání debutové desky. Za v nejlepším slova smyslu nakažlivou energii od chlápků ve středních letech. Za bohatý arzenál syrových a přesto hitových skladeb. Za to, že se tyto kapely hrající přímočarou a chytlavou tvrdou muziku stále těší vděčnému publiku.
Za přestože očekáváné, ale opět nesmírně nabušené vystoupení. Za další energickou smršť. Za dokonale sladěné skladby mezi živelností a technickou precizností. Za stále svěží pohled na death metal, který ani po letech nepřestává bavit.
Za sugestivní atmosféru pozdního letního večera. Za schopnost Stefanie Mannaerts ukočírovat náročné vokální a bicí party. Za dokonalé souznění s natěšeným publikem. Za velmi vítané osvěžené scény rostoucím počtem kapel s výraznými ženskými osobnostmi.
Za dokonalý old school thrash metal, v jehož světle blednou všechny současné retro pokusy o vyvolání jeho největší slávy. Za devětapadesátiletého bubeníka Toma Huntinga, který je po těžké nemoci stále ve špičkové formě, a stále předvádí představení hodné pověsti EXODUS. Za Garyho Holta, v dobrém si utahujícího ze své účasti ve SLAYER, a spolehlivě dirigujícího tenhle ďábelský orchestr. A za pulsující moshpit, jehož se málem zúčastnili i někteří redakční skoropadesátníci.
Za úžasné koncertní provedení vlastně nikde řádně studiové nezaznamenané produkce legendárních HELLHAMMER. Za tak agrární agro, že už to vlastně ani agro nebylo, a bylo to naprosto boží. A za totálně charismatického jedenašedesátiletého Toma Warriora, který když ve své pletené čepičce s typickým warpaintem zařve do mikrofonu, zamrazí v zádech všechny, ne jen fanoušky CELTIC FROST.
Za další energií nabité "staříky", kteří mají chutě na rozdávání. Za historizující metalovou muziku, která skvěle funguje i dnes. Za dokonale profesionální a zároveň spontánní výkon všech zúčastněných s rtuťovitým Johnem Bushem v čele. Za sice trochu prořídlé, ale o to natěšenější publikum, které nedokázal odradit ani výdatný déšť.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.